Předpokládá se, že jidiš vznikla v 10. století v jižním Německu jako syntéza středověkých německých dialektů a hebrejštiny. Ve 13. století začala židovská migrace na východ, která umožnila výrazný vliv slovanských jazyků. Moderní éra přinesla kromě jiného například jazykový posun německých Židů k ​​němčině. Nové ideologie, jako chasidismus nebo židovské osvícenství (haskala) jidiš používaly k šíření svých myšlenek. V 19. století se utváří moderní jidiš literatura a drama. Masivní migrace, kulturní asimilace a politické pronásledování ohrožovaly jidiš coby mluvený jazyk, přesto to byl ještě před druhou světovou válkou hlavní jazyk milionů Židů. Holokaust znamenal ukončení organizovaných židovských komunit ve východní Evropě, což zase způsobilo zhroucení jidiš jako mluveného jazyka.

Přednáška v angličtině bude simultánně tlumočena do češtiny.

Podíváme se na dosavadní historii jidiš překladů do češtiny, na specifickou problematiku překládání přes třetí jazyk – což je zvláště patrno na tvorbě nobelisty Isaaca Bashevise Singera – a zazní i ukázky z existujících i připravovaných překladových děl.

V druhé části přednášky se pak zaměříme na jeden málo známý segment jidiš literatury – básnickou a písňovou tvorbu v ghettech a u partizánských oddílů za 2. světové války. I zde zazní ukázky veršů – v originále i v překladech – takových velikánů literatury i odboje, jako byli Avrom Suckever nebo Šmerke Kačerginski.

Snímek z roku 1939 bývá označován za opus magnum části Ulmerovy filmové tvorby situované do prostředí východoevropského štetlu. Film, který byl natočen v temné době nastupujícího nacistického režimu, vychází z původní literární předlohy Mendele Mochera a na pozadí příběhu mileneckého páru Fishkeho a Hodel, snícího o odchodu z malého jihoukrajinského městečka a životě ve velkoměstě, představuje expresionistickou konstrukci emancipované východoevropské židovské identity. Zároveň je bolestným romantickým ztvárněním autorova vědomí blížící se zkázy evropského židovstva.

V původním znění s titulky.

Poslední jidiš film Edgara Ulmera je zároveň jeho nejmodernějším snímkem, natočeným ve stylu art deco. Romantická komedie o mužské rozpolcenosti s Leo Fuchsem v hlavní roli, tematizuje na příběhu elegantního a náročného starého mládence Nata Silvera významně také problematiku asimilace židovské populace.

V původním znění s titulky

Přednáška se zaměří na tzv. západní jidiš coby jednu ze dvou centrálních dialektálních a kulturních variant jidiše. Lektorka Centra judaistických studií FF UP Marie Krappmann se věnuje vývoje jidiš v 18. století, kdy tento jazyk aškenázských Židů procházel v západní Evropě podstatnými změnami a začal z různých důvodů postupně mizet. Jedním ze specifik jidiš je úzká spjatost tohoto jazyka s kulturní a náboženskou identitou ašekánzského Židovství.

Snímek maďarského režiséra László Nemése se odehrává ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Pojednává o Saulu Auslanderovi, maďarském Židovi a příslušníkovi tzv. Sonderkommanda. Saul chce uprostřed mašinérie průmyslového vyvražďování důstojně pohřbít svého nevlastního syna. „Umělecký horor“ Osvětim představuje jako chaotickou a přitom bezchybnou továrnu na smrt, jejíž chod musí udržovat i vězni samotní.

V původním znění s titulky.

Aškenázové – Židé evropského původu – jsou v současné multikulturní a multietnické izraelské společnosti označování jako „bílý národ“. Aškenáz je na jedné straně vnímán jako aristokratická, (západo)evropská antiteze středomořské Mizrachi kultury, jako symbol „estabilishmentu“, na druhé straně bývá segregován a eliminován za pomyslné zdi čtvrti Mea Šearim, v níž se soustřeďují ortodoxní Židé původem zejména z Polska, Ukrajiny a Ruska. Jak vnímají tento paradoxní paradigmatický posun dnešní izraelští „Aškenázové“, cítí potřebu sami sebe definovat na základě etnických kritérií, nebo jsou prostě „občany Izraele“? Dokument Rachel Leah Jonesové, izraelské režisérky původem z kalifornského Berkeley, představuje aktuální sociologicko-kulturní studii, mapující všechny aspekty diverzity výrazu „Aškenáz“.

V původním znění s titulky.

Dokumentární snímek režiséra Uri Barbashe z roku 2018 se věnuje životu a dílu Abrahama Sutzkevera, jednoho z nejvýznamnějších jidiš básníků 20. století. Dokument, dokončený osm let po smrti čelního představitele litevské básnické školy Mladé Vilno, se ohlíží za Sutzkeverovým působením v protinacistické „Papírové brigádě“ během druhé světové války, jeho významnou rolí během Norimberských procesů, kde svědčil o perzekucích ve vilniuském ghettu, ale soustředí se především na básníkovo působení v Palestině a Izraeli. Uri Barbash, absolvent Londýnské filmové školy, patří ke generaci vyzrálých izraelských dokumentaristů, věnujících se nejmodernějším dějinám Izraele a především událostem a osobnostem, které se stali základními stavebními kameny novodobé izraelské „mytologie“.

V původním znění s titulky.